Čtyřicet let uplynulo od tragédie v dole Jindřich II. Dva muži nepřežili
Josef Svoboda a Jiří Kašpar jsou jména navždy spjatá s dolem Jindřich II. Dva mladí muži se stali obětí důlního neštěstí, k němuž došlo přesně před čtyřiceti lety, 15. ledna 1980.
Josefu Svobodovi bylo tehdy 24 let, jeho dceři dva roky. „Mamka mi vyprávěla, že táta byl razič v průzkumné skupině, která vyhledávala nová ložiska uhlí,“ popisuje dnes Soňa Štossová.
Ten den byl v odpolední směně, která na 12. patře v hloubce 1 328 metrů razila dovrchní chodbu. Při práci došlo k prudkému „vytržení uhelné sloje, provázené výronem velkého množství metanu. Byla to první nehoda tohoto typu v RUD, klasifikovaná byla jako průtrž uhlí a plynu,“ jak píše Wikipedie. Zasaženi byli čtyři horníci, jen dva se i přes bleskurychlou záchrannou akci podařilo zachránit.
„Byla to nebezpečná práce a oba dva, otec i pan Kašpar si zaslouží úctu,“ odpovídá dcera na otázku, zda by jí nevadilo její vzpomínku zveřejnit.
Těch osobních vzpomínek na tatínka moc nemá, povídání matky, pár výstřižků z dobového tisku a starých fotografií. Ale jak sama tvrdí, otec určitě stojí za jejím výtvarným talentem. Sám pěkně maloval, i když dceři zůstala jen kresba v památníku. „A já jsem ráda, že mi tuto dovednost předal, a tak tu navždy zanechal kus sebe,“ je si jistá profesionální výtvarnice, která žije v Tetčicích.
Nenadálé vzpomínky
Josef Svoboda je pochován v Rosicích. Přesně v den výročí jsme vyzvali čtenáře, že pokud jej znali, ať zavzpomínají. Pod facebookovým příspěvkem tak zavzpomínala Jarmila Winterová, která s Josefem Svobodou vyrůstala ve zbýšovské hornické kolonii Sička v těsné blízkosti dolů. A pak havíř, který byl u samotného závalu a také při několikahodinnové záchranné akci. „Dobře si to pamatuji. Josefa jsem moc neznal. Jirku daleko víc, byl to můj krajan, měl 27 let, než dostal byt v Rosicích bydlel na stejné ubytovně jako já. Měl skříňku v čisté šatně téměř vedle mé, byl taková veselá kopa. Snad krutou ironií bylo, že jsem v té akci musel být od začátku až do jejich vyvezení z dolu. Trvalo asi tři hodiny, než se k nim podařilo prohrabat. Dnes jsem byl ve Zbýšově zapálit svíčku u pomníku zahynulých havířů. Trochu mne mrzelo, že to pak byla jediná svíčka, která u tohoto pomníku hořela,“ můžete číst od Miroslava Vaňka v příspěvku z 15. ledna 2020.
Soňa Štossová v den čtyřicetiletého výročí ale zažila víc než smutek po tatínkovi. Díky sdílení FB příspěvku se ozvala žena, která poprosila o kontakt na tetčickou výtvarnici. Vysvětlila, že je vzdálenou sestřenicí – její babička je sestrou Josefa Svobody a stále na Sičce bydlí. Sestřenice se dosud neviděly.
Důl pod velkým dohledem
Vraťme se k historickým faktům. Nehoda měla velký vliv i na provoz dolu samotného, byl přeřazen do vyšší kategorie nebezpečí. Po tragédii byla také nařízena trvalá záchranářská pohotovost, třináctičlenné týmy se střídaly v týdenních turnusech, jak vzpomínají členové Vlastivědného spolku ve Zbýšově. Na zbýšovské Obvodní báňské záchranné stanici byla stabilně připravená sanitka a často byl přítomen lékař-záchranář. Také na základně důlních záchranářů při likvidaci mimořádných událostí. Z8chranáři tak vedle svých pracovních povinností převzali povinnost zajišťovat dozory při a po svařování nejen v dole, ale i na povrchu.
Pro zajištění větší bezpečnosti důlních pracovníků byly na výdušných jamách Ferdinand a Františka a dalších místech instalovány analyzátory metanu, které hlásily případné nebezpečí do dispečerského pracoviště dolu Jindřich II.
Kromě smutného výročí si v roce 2020 Jindřich II (dnes zatopený a taktéž se zlikvidovanou těžní věží) připisuje i další výročí. Před 60 lety, přesně 8. listopadu, se začal hloubit. Po dlouhou dobu držel prvenství jakožto nejhlubšího středoevropského černouhelného dolu - kutalo se do 1 458 metrů.
Halka Horká s přispěním Julie Desové
Foto: archiv Soni Štossové
Další informace o hornictví najdete v sekci Sfárej nebo na stránkách Vlastivědného spolku Zbýšov nebo Vlastivědného spolku Rosicko-Oslavanska.
