Hrnčíř, nápaditý a manuálně zručný chemik

Z talířů Petra Jurníčka jedí návštěvníci luxusních restaurací v Dubaji, na Novém Zélandu a Austrálii nebo třeba ve vybrané Signature v nedalekých Popůvkách. Řekněme, že mezi světovými šéfkuchaři je brán jako expert na vymakané jídelní nádobí.

Zbýšovský hrnčíř nad tím jen tak souhlasně pokývá hlavou a než si sedneme k diktafonu a konvici čínského čaje, tak si se svou kolegyní Hankou dělá legraci, že určitě vznikne další text se zprofanovanými slovy jako lokální příběh, tradice, autenticita, ruční práce…

Jeho přístup není žádná namyšlená póza před novinářem, on je prostě jinak nastaven. Pokud mu chcete porozumět, musíte se i vy hodit do trošku jiného módu a přestat myslet v intencích „co nejvyšší výkon“, „drát se dopředu“, „udělám vše, co si řeknete“. Naopak vám na mysli vytanou slova svoboda, pohoda, moje rozhodnutí. A ano, samozřejmě i výše mírně zesměšňované pojmy, protože takový příběh Petra Jurníčka prostě je.

Jurnicek Petr4

Čas tovaryšství

Zatímco jiní keramici a hrnčíři se v hlíně patlali od dětských let, tak on se k řemeslu dostal až na prahu dospělosti. „Jsem vyučený automechanik a už na škole jsem věděl, že to určitě dělat nechci,“ popisuje mládí, které strávil v Rosicích. K umění ale ulítl už v této době, kdy zpíval v kapele Šílená komtesa – čtyřicátníci si nejspíš vzpomenou…

Jednou v televizním dokumentu viděl „takovýho vousatýho dědka“, jak ze dvou kusů hlíny vytočil nádhernou vázu. A bylo to něco jako vnuknutí. Měl štěstí, že strýc jeho kamaráda je sochař Roman Wenzel. U něj poprvé sáhl na hrnčířský kruh a spolupráce a přátelství trvá již pětadvacet let. Stal se něco jako učedníkem, tedy tím, kdo mistrovi materiál připraví, aby on pak hlíně nebo dřevu vdechl život. U akademického sochaře Petr Jurníček vlastně žil, a stejně jako kdysi dávno tovaryšové za jídlo a místo ke složení hlavy. A pak začal s hlínou sám pracovat.

Jurnicek Petr2

Dnes si sice po telefonech a mailech vyřizuje v angličtině objednávky od hotelových manažerů a šéfkuchařů třeba z Arábie, ale jedno je stejné pořád: „Vše co dělám na zakázku, musí být společné dílo. Pokud se začnu kompletně podřizovat kuchaři, nebude to fungovat, stejně naopak, když bych si diktoval já. Potřebuji vytvářet partnerství, musí to oběma stranám dávat radost a smysl.“ A to i přesto, že zakázka pro menší restauraci znamená 750 kousků nádobí, pro velký podnik ještě jednou tolik.

Malý velký chemik

Když si prohlížíte jeho talíře, tak držíte v rukou kus zpracovaný z francouzského porcelánu, bílé kameniny od Doubravice nad Svitavou, nebo kombinací obého a poštorenského jílu. Podle Jurníčka jde o materiál, s nímž se skvěle pracuje. „A nic nevyhodíme, jsme téměř stoprocentně recyklovatelní, spotřebujeme i kalnou vodu. Do glazur se dá použít i popel, který zbude po vypálení,“ popisuje hrnčíř.

A glazury, tak to je jeho doména a něco jako poznávací znamení. Na konstatování, že popel je přece šedý, tak jaképak barvy, opáčí: „Keramik se v tuto chvíli stává chemikem. Právě v případě popelových glazur musí znát, jaké dřevo obsahuje který minerál, což se mění i podle ročního období.“

Za glazurami a jejich poznáváním vyrazil dokonce v roce 2004 na Nový Zéland. „Tam jsem se poprvé setkal s domácí ateliérovou výrobou. Do té doby jsem deset let točil a používal glazury, co byly na trhu a mně blízké. Na Zélandu jsem se potkal s Annou Barnet, s níž jsem dodnes v kontaktu a občas s ní konzultuju některé postupy. Věnovala mi knihu, podle které jsem udělal spoustu testů a našel si svoje glazury, jejichž receptury mám sepsané poctivě v sešitě,“ líčí Petr Jurníček.

A tak se podívejme třeba na blankytně modrou glazuru, hned u vchodu do hrnčírny narazíte na velkolepé talíře s ní potaženou. Než našel ty správné tóny a kresbu, zabralo to sedm let. „Tak já ji teda vidím jako zelenou,“ směje se hrnčíř s tím, že barvu vytvářejí oxid mědi a oxid zinečnatý… zase ta chemie… „A pak už jen vypalováním urychlujeme to, co by se dělo pomalu i v přírodě. Za určité teploty krystaly rostou. Což se nejspíš děje právě teď,“ otáčí se k jedné z elektrických pecí, kde na termostatu svítí číslo 1000 °C.

DSC06134 ZERO ONE B

Pecí má momentálně pět, tři elektrické, dvě „na dřevo“. Dvě elektrické jsou dvousetlitrové, z nichž jedna brzy půjde do světa, jedna sto čtyřicetilitrová. V zahradě stojí tříkubíková slavná pec na klasické vypalování dřevem a jedna malá studentská.

Nad vypalování dřevem není

Je rozdíl mezi pálením v elektrické peci a peci, v níž se vypaluje dřevem? Zásadní, zní odpověď a rozdělují je i pozitiva a negativa. Negativa pálení dřevem jsou vysoká pracnost a ztrátovost, pozitivum je daleko větší variabilita, autentičnost a naturální vzhled výrobků. „Na těchto věcech je neviditelný obal toho nadšení než z elektrické pece. Má to jinou energii, stejně jako stůl udělaný truhlářem z vedlejší vesnice než anonymní stůl z velkoobchodu,“ myslí si Jurníček.

DSC06713 WEB

Amatérský pohled na klasické pálení – naplním, zapálím, počkám, až to je, vychladne a hurá, zboží jde do obchodu. Tak ano, pec se naplní předem, některý typ keramiky se může vkládat i do již roztopené. Tím ta jednoduchá představa ale končí. Připravené vyschlé výrobky je potřeba do pece vyskládat podle toho, kudy jde jaká teplota, a to zjistíte jen dlouhodobým zkoušením. „Tato fáze trvá čtyři až pět dní. Pak přichází 36 až 40 hodinová šichta, u pece musí stále někdo být a vše hlídat,“ počítá hrnčíř.  Zezačátku se topí opatrně, věci se takzvaně přežahnou, doschnou, do tisíce stupně to Petr Jurníček popisuje jako „když jdu kolem, tak přihodím poleno“, pak oheň začne nabírat na obrátkách a to už je dřina. Dřív klasicky pálil čtyřikrát do roka, s ročními obdobími, teď tak dvakrát. „Práce s elektrickou pecí je prostě pohodlnější, už ubývá sil,“ směje se pětačtyřicátník a vážně dodává, že na tuto „rasovinu“ hlavně nezbývá tolik času, zvlášť když musí téměř obratem zvládnout nějakou velkou zakázku. Navíc to není práce pro jednoho, musíte mít k ruce studenty nebo kolegy. A také se vypaluje několik „dávek“ za sebou. Když už se pro vypalování dřevem rozhodne, rozhodí informaci mezi kamarády a kolegy, aby si dovezli, co potřebují oni. „Já dělám větší věci, oni pec doplní menšími,“ popisuje čistou týdenní práci.

Zmínění studenti k němu chodí na dvouhodinové či půldenní kurzy, ale také mohou ve Zbýšově strávit klidně celý měsíc.

Hrnčíř bez konvice

Jak už bylo řečeno, zdrojem obživy je nádobí, které si objednávají šéfkuchaři a ti se o Petru Jurníčkovi doslechli od svých kolegů. Když mu vyjde čas, zkouší ale i výtvory jen tak pro radost a nebo svoji potřebu. „Jestli si rozbiju tuhle konvici, tak jsem bez klasické čajovky, na to jsem neměl čas ani nepamatuji. A taky si slibuji hrnec na kvašení,“ přemítá hrnčíř. Taky o tom, že určitě nikdy neudělá hrníček s nápisem Můj miláček nebo Jdi do háje, i když by jich asi dovedl prodat hodně.

A tak si vnitřní harmonii udržuje jógou, to aby ho nebolela záda, sem tam meditací, plaváním a balzámem zvaným sauna. Pokud ho potkáte na vycházce, v létě bude asi bos. Tak ano, vymyká se trošku hlavnímu proudu, občas nemá odpověď na přímočarou otázku, protože přemýšlí úplně jinak. Stejně nekonvenční je i jeho tvorba – autentická, tradiční, čistě ručně dělaná. :)

Jurnicek Petr1

obecné info, zajímavosti

Pojďte si užít Mikroregion Kahan!

MIKROREGION KAHAN

  • Hutní osada 14, 664 84 Zastávka
  • +420 602 126 391
  • Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
    web a sociální sítě
  • Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
    administrativní záležitosti

Děkujeme našim partnerům


© 2019 Mikroregion Kahan dso