"Život naruby, ale jedu dál, musím a chci..."

Jak naprosto nezvyklou situaci prožívají lidé z našeho okolí, s čím se musejí vyrovnávat a jak tápou, přitom se nevzdávají a věří, že bude líp. Možná vám jejich pohled pomůže lépe překonávat vaši současnou nejistotu a strach. V každém příběhu, který nám přichází, je totiž velká naděje, pokora. Zveřejňujeme je postupně, jak nám přistávají v mailu. Oslovujeme další a další lidi a budeme moc rádi, pokud nám napíšete i vy.

31. března 2020

Dalibor Chatrný, Hornický dům, Zbýšov

Dalibor

Co v těchto dnech napsat? To, že situace v restauracích nestojí za nic, asi nemá cenu zmiňovat. My jsme rádi, že pořád funguje rozvoz jídel, a my tím pádem můžeme aspoň z jedné třetiny fungovat také a aspoň nějak držet provoz restaurace. Máme i výdej jídel přes okno a funguje to, sice ne tak jako za provozu v restauraci, ale za ty, co si přijdou pro oběd, jsem rád a děkuju jim za podporu. Nejhorší pohled pro hospodskýho, jsou "jezci" na stolech a prázdná hospoda... Ale nebudeme mňančit! Jsem optimista a věřím, že to bude zase brzo v pohode a všichni to půjdem spláchnout. Foto: archiv Dalibora Chatrného

Libor Nehyba, Restaurace Stadion, Zastávka u Brna

Stadec

Naše restaurace se nachází ve sportovním areálu TJ Čechie v Zastávce. To pro nás znamená,že provoz je sice celoroční, ale víceméně sezonní. Musíme přežít zimu a na jaře a na podzim vydělat na prázdniny a zimní období (na nájem a zaměstnance.) Když přišlo omezení a karanténa, byla to pro nás opravdu rána, protože moje manželka má kadeřnictví, které dostalo taky absolutní zákaz. Dali jsme si pár dní na zamyšlení, co dál... A protože jsme bojovníci, tak jsme se rozhodli zabrat a aspoň něco dělat pro lidi. Vzhledem k naší poctivé kuchyni, která se zakládá na zeleninových základech a domácích ingrediencích (jako od babičky :) ), jsme věděli, že finanční efekt to mít nebude.. ale určitě nebudeme soutěžit s ostatními restauratéry o nejnižší cenu. Na to opravdu nemáme. Navíc spousta lidí je doma, takže se v rodinách začalo vařit. Koupili jsme přístroj na zatavování menu boxů, aby jídla byla bez dalšího kontaktu s okolím. To byla další investice, ale jak říkám, jsme nadšenci a bez tohoto rysu se taková hospůdka dělat nedá. Vařit jsme začali od pondělí a jsme tak na 25 - 35 jídlech denně. Odměnou je nám velká spokojenost zákazníků, kteří se mají na co těšit, v této pro všechny tak těžké době. No a nám nezbývá, než doufat, že tato nařízení nebudou trvat tak dlouho, aby nám to zlomilo vaz. Snad vláda vymyslí nějaká opatření, jak nám malým podnikatelům, kteří se snaží dělat svět "krásnějším", pomoct... Foto: archiv Libora Nehyby


30. března 2020

Jaroslav Zeman, trenér indoorcyklingu, Sportcentrum Zastávka

Sportcentrum

Na měsíc březen jsem si 4 x týdně hodinu v našem centru a najednou nic – žádné lekce, žádné setkání s přáteli. Samozřejmě jde sportovat doma sám, ale není to ono. Opravdu moc mi chybí kontakt s ostatními a to nejen po sportovní stránce, ale hlavně po stránce lidské, chybí mi setkání a „pokec“. Na všem špatném by člověk měl vidět i něco dobré. Tedy já to vidím tak, že tato vynucená přestávka od mého oblíbeného kolektivního sportu, mně přinesla uvědomění, jak moc jsem kolektivní člověk a jak moc potřebuji mít kolem sebe přátele a kamarády. Už se moc těším, jak se budu v pondělí střídat s Evičkou S. (vždy se směje), která má přede mnou TRX cvičení, ve středu s Evičkou T. (další usměvavé sluníčko), která má přede mnou latino tanec, a v neděli s Katkou (umí naplnit tělocvičnu klidem a vůní a já procházím kolem po špičkách, abych nerušil), která má přede mnou jógu. Já vlastně nemám život naruby. Na mě si koronavirus nepřijde. Jen jsem se na chvíli zastavil a uvědomil si, že kolektiv u nás ve Sportcentru je moc fajn a že jak tohle období přejde, tak se moc rád se všemi sejdu, abych mohl říct, jak je mi s nimi fajn a jak mi chyběli. Foto: archiv Jaroslava Zemana

Martina Hortová, cvičitelka aerobiku, Zbýšov

Martina1

Z pohledu cvičitelky a trenérky je pro mne situace samozřejmě náročná, i když jsem v pohybu samozřejmě zůstala dál. Chodím běhat, jezdím na kole, cvičím doma. Klientky mne žádaly o online přenosy a videa se cvičením, tak jsem s dcerkou začala natáčet první videa, která zatím mají velký ohlas. Věřím, že kdo chce cvičit a zůstat aktivní, tak si cestičku najde. Horší je to ovšem se závodní skupinou aerobiku. Jelikož jde u nás o nácvik týmových skladeb, bude pro nás tak dlouhá přestávka znamenat konec závodům v jarní sezóně, jestli se ovšem nějaké závody budou vůbec konat! Bohužel jsme investovali hodně času do přípravy a také hodně finančních prostředků například do závodních dresů, hudby, registrace pod organizací Fisaf a podobně. Situaci ale beru takovou jaká je. Nejdůležitější je zdraví a podle toho bychom se všichni měli chovat. Věřím, že všechno dobře dopadne a alespoň nejpozději v září se všichni zase v tělocvičně sejdeme. Držím nám všem palce! Foto: archiv Martiny Hortové

Lucie Šímová, lektorka v Rodinném centru Kašpárkov, průvodkyně, Babice u Rosic

Lucie Kašpárkov

Jako lektorka, která v rodinném centru Kašpárkov vede cvičení rodičů a dětí ve věku 0,5 - 3 roky, jsem se pokusila natočit video, kde jsou shrnuté základní básničky a říkanky. Děti i rodiče si tak mohou opakovat básničky, které znají přímo z lekcí a neztratit úplně kontakt se cvičením i rodinným centrem. Z pohledu matky si myslím, že nejdůležitější je zachovat si nějaký denní režim, řád. A také zapojit děti více do běžného chodu domácnosti. Člověk zjistí, kolik věcí udělá raději sám z nedostatku času. Nyní je prostor tyto činnosti postupně převést na děti :-) Odkaz na video: https://www.youtube.com/watch?v=YfGjCdbk93c&feature=emb_logo V současnosti se v Kašpárkově necvičí, netvoří ani nehraje. Ale i tak chceme být našim rodičům a dětem v této situaci nápomocni. Ale jak na to? Přesunuli jsme se do virtuálního světa. Na naše webové stránky dáváme tipy co dělat s dětmi, informace pro dospělé, lektorky točí videa, zapojují se do různých dobrovolnických projektů… A i v této situaci pro rodiny vymýšlíme a chystáme akce a programy, které určitě dřív nebo později budou. :) Foto: archiv Lucie Šímové

Lucie Volánková, asistentka pedagoga v ZŠ Rosice a lektorka ve Sportcentru Zastávka

Lucka

... Z prvního patra zní energická hudba a hlasité pokyny lektorů. Vyplavených endorfinů je tolik, že cákají do vstupní haly a pomalu stékají po schodišti do přízemí. Všední odpoledne, večer a dokonce i o víkendu ráno bývalou šmeraláckou jídelnu plní nadšenci ve sportovních úborech. Klienty zastáveckého sportcentra jsou ženy, muži, kluci a holky bez rozdílu věku. Jednoduše všichni, kteří potřebují vypustit páru, zlepšit si tělesnou kondici a strávit čas v partě příjemných lídí, kteří se dokáží vzájemně podržet i vyhecovat…… Tak tohle už se zdá tak trochu jako epizoda sci-fi seriálu. Hala sportcentra zeje tichem a prázdnotou, na nářadí pomalu sedá prach. Všem se nám dost podstatně změnil život, denní režim, návyky…. Nám lektorům, ale předvším i našim klientům. #Zivotnaruby.

#Jedudal Ale my jedeme dál! Snažíme se pomocí online přenosů cvičení, sportovních výzev, vzájemného sdílení denních rituálů udržovat vzájemný kontak mezi sebou a vzájemně se podpořit, vyhecovat a nebo si jen napsat #bude líp…

#Terapie. Sport je pro větsinu lidí takovou formou terapie, uvolnění, odreagování, zbavení se stresu. A můžu i sama za sebe říct, že je i lehce návykový! Většina z nás tedy začala cvičit doma. Sdílíme svoje úspěchy, neúspěchy. Na naší fb skupině se vyhlásila soutěž o video s vlastním cvičením. Za pouhé tři dny je na světě 12 videí s praktickými návody cviků, ale hlavně s obrovskou motivací pro ostatní a dávkou energie pro celý svět. Jsem nadšená jak se to sdílení chytlo. #sdílení.

Pro sportcentrum tato situace neznamená jen uzavření sportovních lekcí, ale zrušení i naplánovaných akcí a pobytů. V květnu neproběhne Festival Netradičních sportů a tradiční sportovně relaxační pobyt plánovaný v červnu se bude přesouvat na neurčito. I letní výjezd k moři do Itálie se bude muset zrušit, což nás všechny velice mrzí. V mezičasu se v hale alespoň instalují nové konstrukce na závěsné systémy TRX a probíhá velký jarní úklid, což je možná realita i v každé druhé domácnosti. #budelíp.

A jak se den sportovkyně změnil pro mě? Jelikož je zavřená škola, kde pracuji jako asistentka pedagoga, zůstala jsem odříznutá od práce i od koníčku. Za to jsem se naučila péct koláče, chleba i smažit koblihy:)  Kontakt s lidmi ze sportcentra mi velice chybí a tak vařím, komunikuji s lektory aspoň virtuálně, učím se se synem vyjmenovaná slova, trávím víc času na zahrádce a těším se z každého kousku práce na ní. Cvičím doma, venku, ve vaně :-). Běhám! Běhám hodně, každý den. To je terapie proti úzkostem z toho, co bude a skvělý ventil jak to ze sebe dostat. Šiju roušky. Cvičím jógu. Chodím se psem a stále věřím, že to dáme. Foto: archiv Lucie Volánkové

Petra Maryšková, cvičitelka jógy, Zbýšov

Petra1

Situace, která nyní nastala není pro nás trenéry - lektory nijak jednoduchá, nemluvě o těch co třeba vlastní studio. Klienti mi chybí, zareagovala jsem nahraním videí na youtube, aby si kdokoliv mohl zacvičit aspoň na dálku z pohodlí domova. Mám radost, že videa se líbí a můžu být aspoň takto se svými klienty v kontaktu. Největší problém vidím v tom, že prace jako OSVČ je finančně náročná a pro většinu mých kolegů to může být i likvidační. Proto prosím, až tohle všechno skončí, podpoře svého lektora, ke kterému máte důvěru a přijďte si zacvičit i v létě. Odkaz na videa: https://www.youtube.com/channel/UC3irzt3_3R3Qurf1CY7AZ_Q Foto: archiv Petry Maryškové

Jarmila Vyskočilová, učitelka, Zbýšov

Jarmila

Takhle mě teď vidí moji žáci. Poprvé po dvaceti letech ve školství nestojím před tabulí, ale mluvím k dětem přes obrazovku počítače. Je to strašně divný pocit. Já i moji kolegové se najednou musíme vypořádat s výukou na dálku. Se situací, která tu ještě nikdy nebyla. S tím, že nikdo netuší, jak dlouho školy zůstanou kvůli hrozbě koronaviru prázdné. Nikdo nedovede odhadnout, jak na tom žáci s vědomostmi budou. Už vloni, v době, kdy se nikomu o dnešní situaci nezdálo, jsem měla snad vnutnutí, nebo jak to říct. Před velkými prázdninami a přes červenec a srpen se povedlo zařídit pro školu G Suite a od začátku školního roku využívám s žáky v hodinách informatiky, sem tam v přírodopisu a chemie, aktivně Google Classroom. Po uzavření škol jsem pomáhala kolegům, aby mohli co nejvíce zůstat v kontaktu se svými žáky, a to nejen v pouhém souhrnu učiva. Teď do Google Classroom zapojujeme všechny - už by se dalo spočítat jen na prstech rukou, kolik žáků z druhé stupně ještě nemá přístup zaktivovaný. Současné online hodiny dělám přes Goohle Meet, který teď Google právě kvůli koronaviru pro školy uvolnil. V úterý jsme tak mohla zahájit svoji první virtuální hodinu přírodopisu. Měla jsem velkou trému, i proto, že mě mohou sledovat rodiče, budu teď mít takové permanentní dny otevřených dveří. :) Kdo chce a má web kameru, může si pustit s obrazem mě, ale i sebe, a pak se vidíme. Bylo jasné, že se nepřipojí všichni, ale nahlásila se víc než půlka dětí. Ptali se, bylo to fajn. A ve čtvrtek se přihlásili skoro všichni sedmáci , to jsem byla šťastná. V této situaci – víc než kdy jindy - se jasně projeví zájem o školu nebo vliv rodičů. Snažím se být co nejvíc nápomocná, aby vědomosti zůstaly na stejné úrovni u všech žáků, to bude zřejmě po znovuotevření škol největší problém. Věřím, že to bude co nejdřív. Protože navíc je mi bez dětí ve škole smutno. Foto: archiv Jarmily Vyskočilové

Jakub Novák a Natálie Budínská, studenti Gymnázia TGM v Zastávce

Studenti

I když nás všechny nastalá situace silně zasáhla, v maturitním ročníku to naštěstí přináší i některé výhody, jako například možnost zaměřit se výhradně na maturitní předměty. Díky školnímu informačnímu systému jsme stále kontaktu s vyučujícími a můžeme tak společně pokračovat v práci. Dostáváme pravidelně zadané úkoly na probírání i procvičování látky k maturitě a kdykoli se můžeme na učitele obrátit s dotazem. Dostáváme od učitelů také učební materiály, někdy i jejich soukromé, které by jinak nedali z ruky. :) Se spolužáky se snažíme společně sdílet své úkoly a udržet si zdravý rozum a pracovní morálku. Občasný videohovor taky není na škodu, přeci jen už jsme zavření nějakou dobu a ponorková nemoc začíná pracovat. S trochou štěstí bude brzo vše za námi a my budeme moci splnit všechny zkoušky. Doufejme ale, že budou zkoušející shovívaví a pomůžou nám. Foto: archiv Natálie Budínské


29. března 2020

Jan Peřina, farář, Vysoké Popovice

Jan Peřina

Jmenuji se Jan Peřina a jsem farářem ve farnosti Vysoké Popovice. Je mi 74 let a knězem jsem téměř 50 let. Mám na starost farní kostel a dalších pět menších kostelů a kaplí, ve kterých konám pravidelné bohoslužby. Teď zejí prázdnotou a jsou němé. Je mi z toho velmi smutno. Stejné ticho a prázdnota je i ve farní učebně, kde se běhěm týdne vystřídá 55 dětí od 1. do 9. třídy. Zvláště tito moji žáci mi scházejí. Moje současná bohoslužba, tedy služba Bohu, má jinou náplň než obvykle. Snažím se dát si do pořádku své vztahy s těmi, kterým sloužím, a s tím, komu sloužím. Je to zkouška. Zkouška důvěry v Boha. Kéž bych z ní nepropadl a ani nikdo z mých farníků. Foto: archiv Regionkamera


28. března 2020

Martina Švancarová, MKC Zbýšov

MKC

Ahojky, nějakým způsobem jsem se najednou ocitla jako člen krizového štábu. Vím vlastně proč, protože většina opatření a nařízení vlády se v prvních chvílích týkalo společenského života a kultury. Začal kolotoč rušení, překládání, domlouvání, týkalo se to nejen místních akcí pro užší veřejnost, ale velké akce a výlety, protože jarní měsíce jsou našlapané, jednalo se o stovky občanů. Po hektickém týdnu, kdy byly plány využít čas na inventury, různé revize a úpravy, se z nich nakonec neuskutečnilo vůbec nic. Jak jsem jablíčko v kanceláři ke svačině nechala na stole, tak ho tam mám dodnes. Akorát už nebude k jídlu. Začal maraton jiný, rouškový a celodenní autoofffice. V neděli 15. 3. přišla myšlenka, v pondělí realizace, nasazení a vize. 8 dní 12 hodin denně, hlavně v domácím prostředí se svými možnostmi, abychom to opatření dodrželi. Denně někdo nabízel pomoc. S rouškami, výukou na dálku, cvičebními a tanečními přenosy, nákupy, ošetřováním. Někdo zásobuje a radí, někdo úřaduje a vyjednává, někdo obálkuje, někdo distribuje, někdo peče, smaží, kuchtí, někdo dodává materiál, někdo stříhá, lepí, žehlí, někdo nedělá raději vůbec nic (a to je taky dobře), někdo nosí čokolády, někdo nosí vitamíny, někdo kafe. Někdo si napravil karmu, o někom ztrácíte poslední iluze, někdo vás naloží na svůj hrb a musíte se vzchopit a nevzdat to. Spojilo nás to neskutečně. Naším cílem bylo zabezpečit seniory, občany Zbýšova, veřejný sektor a pomoci institucím, kde roušky jsou nedostatkem. Troufám si říct, že se k dnešnímu dni našilo kolem 6000 roušek (a další stovky našily švadlenky i mimo megašicí partu, kterou jsem koordinovala) a teď již pomalejším tempem všichni šijeme dál, abychom mohli pomoci. Vznikla i parta dobrovolníků (to jsou ti na fotce), převážně studentů, kteří pomáhají seniorům s nákupy, donáší léky, roznáší vitamíny, obrázky od dětí, různé vzkazy. I když se i v této době najdou ubrblaní jedinci, přesto nás práce pro lidi těší a víme, že strasti všichni společně zvládneme. Až bude po všem, tak se prý všichni sejdem na obrovském zbéšovském mejdanu a budeme na tyhle" dějiny " vzpomínat úsměvem. Budeme si vážit svého zdraví, sebe, lidí kolem nás, rádi potkáme svého souseda, mrkneme na svého nepřítele, a budeme si užívat volného čistého vzduchu a svitu slunce. Protože takhle to vlastně mělo být, je to varování a musíme ho přijmout a ustát. Moc všem děkuji, neskutečně si toho vážím a děkuji za to, že vás všechny máme. Foto: archiv MKC Zbýšov

Jan Veškrna, KIC Rosice

KIC

V této těžké době musela jít kultura samozřejmě stranou. Pro kulturní instituci jakou je KIC Rosice je to velký problém, ale stejně jako všichni ostatní se s tím musíme vypořádat co možná nejlépe. ZKC a kino jsou zavřené, ale nadále funguje kabelovka. A o d pátku spouštíme virtuální promítání Kino Panorama! Svou najednou volnou kapacitu využíváme pro pomoc v Krizovém a dobrovolnickém centru na Středisku volného času: podílíme se na šití roušek a rozvozu nákupů pro seniory. Některé nasmlouvané koncerty a kulturní pořady jsme sice byli nuceni zrušit, ale našim cílem je nerušit je bez náhrady. Proto se domlouváme s umělci na náhradních termínech. Kromě toho jsme se pustili do prací, na které není v plném provozu příliš času. Doháníme papírování, opravujeme všechny drobné závady na našem zařízení a pustili jsme se i do "velkého jarního úklidu", jako je třeba tepování koberců a sedadel v kině. Situace je značně turbulentní, a tak je těžké říkat něco konkrétního. Ale doufáme, že květnové akce proběhnou tak, jak jsou naplánované. Pokud to nebude možné, pak se přizpůsobíme. Pracujeme tak, abychom našim divákům mohli nabídnout kulturní vyžití co nejdřív, jakmile to bude možné. Foto: archiv KIC Rosice

Jarmila Helsnerová, RIC Zastávka

RIC menší

Byli jsme nuceni dočasně přerušit fungování Regionálního informačního centra v Zastávce a zrušit některé z plánovaných akcí. Věřím, že se nám je alespoň částečně podaří přesunout na jiný termín, místo Jarního ovínění se budeme ovíňovat v létě a to třeba i venku, kde to zase bude mít úplně jinou atmosféru. Na prostranství před RICem nám vyrostl zvláštní strom – rouškovník. Pravidelně ho doplňujeme vlastnoručně ušitými rouškami. Vyrábíme je pro všechny potřebné společně s kolegyní, která materiál stříhá a já roušky šiji na své stařičké Veritasce. Jsou ze zbytků látek, které už nějakou dobu ležely ve skříni a teď získaly uplatnění. Proto je každá jiná, každý kousek je originál. Tato netradiční forma distribuce funguje velice dobře, jakmile přidáme další várku, za chvilku jsou rozebrané. Potřebujete-li roušku, přijďte si „utrhnout“, pokud máte přebytek přijďte nám prosím přispět, ať nám rouškovník nezeje prázdnotou. U šití plánujeme a mapujeme možnosti využití virtuálních vymožeností dnešní doby, dolaďujeme poslední detaily našich nových webovek, jejichž spuštění čekáme každým dnem. Aktivitou, která v současnosti funguje bez přerušení je Virtuální univerzita třetího věku. Účastníkům jsou postupně zveřejňovány přednášky, společně řešíme studijní texty, aby mohli splnit všechny podmínky a vyplnit požadované testy. Pevně věřím, že omezení v souvislosti s koronavirem brzy pominou a Zastáveckou pouť o posledním červnovém termínu budeme moci uspořádat tradičně a bez výrazných změn. Foto: archiv RIC Zastávka

Gustav Zlatý, promotér, Rak´n´roll fest

RakFest

Zatím si vůbec nepřipouštíme, že by srpnový fesťák neproběhl. Máme potvrzených osm skvělých kapel a postupně je představujeme. Pomalu taky už pracujeme na propagaci, dolaďuje se grafika plakátu a banerů. Tady, ale začínají už ty omezení. Nebudeme nic tisknout, vyrábět ani investovat žádné peníze, dokud nebudeme mít jistotu, že akce proběhne. Chtěl jsem 1. dubna zahájit předprodej vstupenek, to by v dnešní situaci působilo opravdu divně. Mám taky trochu morální dilema dávat na FB příspěvky o festivalu, který se bude konat za pět měsíců, když teď všichni řeší, jak šijí roušky a pomáhají si. Na druhou stranu si říkám, že je to aspoň trochu změna, oživení a že si zavzpomínají, jak to loni bylo fajn a budou se těšit na léto na další ročník, kdy už koronavirus – doufám - nebude téma. A tak jsme tento týden vypustili do světa i výzvu pro písničkáře. Přáli bychom si, aby se přihlásilo co nejvíce mladých muzikantů. Foto: archiv Rak´n´roll fest


27. března 2020

Patrik Uhlíř, fotoreportér MF DNES, Zbýšov
Aleš Gono, kameraman TV Nova, Zbýšov

Paťa a Alda

Aleš Gono vlevo, Patrik Uhlíř vpravo. Foto: archiv Patrika Uhlíře

Patrik Uhlíř: Za 12 let co se se pohybuji v médiích, jsem podobnou situaci nezažil. Stále nemůžu uvěřit tomu, jak rychle démon strachu a napětí, pohltil naše města i domovy. Dříve životem tepající ulice mi dnes připomínají scénu z apokalyptického filmu. Pro mě, který nejčastěji fotografuje lidi a miluje jejich portrétování, je to až bizarní situace. Od chvíle povinnosti nosit roušky jsem nafotil snad stovky snímků. Pomalu se mi všechny ty zahalené tváře začínají slívat v jednu pestrobarevnou skvrnu, ve které se snažím hledat a číst. Často ale vídám jen nejistotu ve vystrašených očích. Pro jedinečný snímek jsem naučen si dojít, musím být v centru dění, abych v divákovi vyvolal pocit, že tam byl se mnou. Teď to ale úplně nejde, nejen pud sebezáchovy velí: držet si odstup, mít po ruce vždy zásobu roušek, rukavic a samozřejmě desinfekci. Žádné přátelské poklepání po rameni, podání ruky ani úsměv na uvítanou. Vše je skryto, zahaleno, vzdáleno, snad dostatečně daleko od všeho infekčního. Ta neosobnost mně vážně ničí, i když vím že je nutná. Na rozloučenou jsem se naučil říkat „opatruj se prosím“. Až teď mi dochází, s jakou samozřejmostí jsem bral práci lékařů, sester, ale i prodavačů a všech, kteří přímo obsluhují zákazníky. Protože to je ta skutečná první linie, tu musíme chránit a podporovat. Vám všem patří velký dík! Na ostatních zbývá jen jediné, chránit sebe a okolí tím, že zůstaneme doma. Věřím, že to zvládneme!

 

Aleš Gono: Když jsme v polovině ledna točili rozhovor přes Skype se studentem, který byl přímo v čínském Wu-chanu, viděl jsem jako jeden z prvních záběry přeplněných nemocnic a prázdných regálů v supermarketech. Říkal jsem si, že je to strašně daleko a že nám tady nic nehrozí. Ale velmi brzy jsem nejenom já zjistil, že Wu-chan je blíž, než si kdo myslel. A když točil minulé pondělí liduprázdné Brno a druhý den tiskovku, ze které je tato momentka, tak se mě zmocnil pocit zvláštní beznaděje, že se to týká opravdu nás všech, což je na jednu stranu drobná úleva, ale na druhou sakra průser.

V redakci jedeme ve zvláštním režimu a snažíme se maximum práce dělat z domova a společné natáčení reportáží omezit na minimum, s druhým štábem se dokonce nevidíme vůbec. Moc mě těší, že ve vysílání se objevuje - koronaviru navzdory - daleko více pozitivních reportáží o tom, jak si lidé dokáží i v této nelehké době pomoci. Můj neskonalý obdiv mají všichni, co jsou v první linii - lékaři, zdravotní sestry, záchranáři, policisté, strážníci, prodavači, prodavačky, zásobovači, fotografové, kameramani, reportéři, ale i lidé , co pomáhají z domova, ti, co šijí roušky a snaží se všelijak pomoci, i když i tyto aktivity mají občas vadu na kráse. A na druhou stranu mě s++ou spoluobčané, kteří si myslí, že se jich to netýká a nedokáží omezit svoje návyky a rituály. Můžeme mluvit o štěstí, že i když jsou zavřené restaurace, zrušené sportovní nebo kulturně -společenské akce, pořád máme plné obchody, lékárny a naše okolí není uzavřené jako některé obce na Vysočině nebo Olomoucku. A tom nářezu, co se děje na západ od naších hranic ani nemluvě.

Přeji všem, kteří mě znají, ať už moje nejbližší kamarády a rodinu, ale i ty co mě moc nemusí, aby toto korona období přečkali bez následků, jak zdravotních, profesních, tak i majetkových. Věřím, že ve zdraví se potkáme na sportovních kláních, koncertech, pivku a nebo jen tak venku bez všudy přítomných roušek a obav z kapének.

P.S. Těším se znova na dobu, kdy si ze mě bude zase kamoš z nohejbalu dělat srandu a na otázku, jestli se dnes hraje odpoví: „Proč by jako dneska nebyl nohec“. Držte se.


26. března 2020

Stanislav Oplatek, SVČ Rosice

SVČ 1

Z péče o děti a mládež jsme se přesunuli na spíš organizačně-koordinační a dílenské práce, volného provozního okna jsme také využili pro údržbu našich prostor, jako výmalba, drobné opravy, instalace apod. Přiznám se že více, než změna pracovní náplně mě současná situace donutila zamyslet se nad některými do této doby vlastně nepodstatnými maličkostmi – jako např. pozdravem Buď zdráv nebo v podstatě banálním Na shledanou. Zdá se, že v dnešní době nabývají svého původního zcela existenciálního významu. O to více jsem rád, že všichni kolem, kterým tyto "banality" a hluboká přání mohu říkat, mi tato přání plní. :-) Foto: archiv SVČ Rosice

Petr Sůkal, skautský vedoucí, Rosice

Marcel2

Junák, ve své více než staleté historii, zažil různá období, ve kterých nemohla skautská činnost probíhat. Poslední takové období bylo ukončeno sametovou revolucí a nedávno jsme oslavili nejdelší časový úsek, kdy Junák fungoval bez přerušení. V tu dobu nikoho nenapadlo, co nás v následujících měsících čeká. Dnešní online doba nám naštěstí přináší obrovské možností skautování tzv. nadálku, které se snažíme využívat. S těmi nejmladšími komunikujeme prostřednictvím emailů s rodiči, u starších využíváme pružnější nástroje. Snažíme se dětem nabízet možnosti různých aktivit, jejichž splnění si zapíší do připravených formulářů a na nejbližších možných schůzkách si navzájem projdeme, co je nejvíce bavilo a jak jim plnění šlo. Starší holky a kluci dostali za úkol plnit výzvu “Skautského borce”, sami si zvolí cíle z jednotlivých témat a podobným způsobem, jako plnili hoši od bobří řeky Modrý život, plní si i naši skauti svého skautského borce. Ti nejstarší členové našeho oddílu se zapojují do pomoci v provizorním dobrovolnickém centru v SVČ, a to zejména distribucí ochranných pomůcek nebo informačních letáků. Důležitou podporou je pro nás také samotné nejvyšší vedení naší organizace, které velmi aktivně, jak informačně, tak metodicky přistupuje k podpoře tohoto “bezkontaktního skautingu”. Co říci závěrem? Věříme, že toto období nejen skautského útlumu brzy odezní a my se budeme moci opět volně nadechnout a společně se rozběhnout do přírody a především na letní tábor. Foto: archiv Petra Sůkala


25. března 2020

Irena Zelníčková, praktická lékařka, Zbýšov

Irena

Na otázku, co je jinak, je jediná odpověď: Všechno. Pocity jsou smíšené, na jednu stranu obrovský vděk za pomoc lidí kolem, kdy všichni spolupracujeme, snažíme se navzájem si pomoci, udělat pro ostatní maximum. Na druhou stranu obrovská bezmoc a všudypřítomný strach. Musíte jít do práce a být k dispozici lidem, jejichž potíže kvůli epidemii nemizí. Každý příchozí je ale potenciálním zdrojem nákazy a vy nemáte ochranné pomůcky. Stát vám je nedá. Snažíme se je shánět na vlastní pěst, využíváme i kontaktů novinářů, voláme všude, kde je jenom střípek naděje, že by nám mohli pomoci, ale většina se po pár dnech rozplyne. Nyní si uvědomuji, jak úžasné je smět normálně pracovat, smět vyšetřit pacienta, jak to opravdu potřebuje a zjistit vše, co potřebuji já pro správnou diagnózu... Pro mě je asi jedno z nejhoršího strach mých dětí, strach o mě. Zatímco jiné matky řeší, jak děti doma zabavit, já řeším, jak jim nepřinést domů nákazu. Mají zakázáno se mě po příchodu z práce dotknout, dokud se neumyju. Vymýšlí a šijí mi nejrůznější filtry do roušek. Bojím se toho, že následky této situace budeme v dětských duších nacházet ještě dlouho. Zároveň ale nepochybně dochází k přehodnocování životních priorit, lidé zjišťují, co je opravdu důležité a uvědomují si hodnotu osobní svobody. Osobnostní rysy jsou ve vyostřené situaci mnohem lépe vidět...Snad celé tohle nesnadné období překonáme ve zdraví a odneseme si z této zkušenosti i něco pozitivního do dalšího života. Foto: archiv Ireny Zelníčkové

 

Zdeněk Milan, prezident Moravské hasičské jednoty, Zastávka u Brna

Hasiči Zastávka

Situace, která vznikla díky nemoci covid-19 samozřejmě podstatně ovlivnila i život hasičů. Jak profesionálních, tak i těch dobrovolných. Hasiči jsou sice na řadu typových událostí vyškoleni, umíme řešit všelijaké mimořádné události, ale to, co se děje teď, je pro nás všechny jiné. Přes to přese všechno, co stávající události a omezení přineslo, jsou hasiči i nadále připraveni pomáhat při požárech a jiných nepříjemných událostech. Jen z podstatně jinými pravidly, kterých by jinak nebylo třeba. Profesionální a dobrovolní hasiči se snaží minimálně potkávat, takže jsou zrušeny školení, výcviky, kurzy a podobně. To však neplatí při řešení nějaké mimořádné události, jako je například požár. Ale i zde pracují s velkými bezpečnostními opatřeními, kde je používání ochranné roušky a minimální kontakt mezi zasahujícími samozřejmostí. Dezinfikování zásahových vozidel a vybavení po každém zásahu, dodržování hygieny a kompletní očista vybavení je dnes rutinou. Dobrovolní hasiči mimo zásahy pomáhají svým spoluobčanům ale i jinak. Řada členů, a to i mimo výjezdové hasiče, spojila své síly se snad celostátně připojili do pomocí obcím, nemocnicím, domovům pro seniory a mnoha dalším zařízením. Pomáhají s dovozem potravin, obědů, léků a jednou z nejstěžejnějších činností je šití a rozvážka ochranných roušek. Mnoho hasičských zbrojnic, domácností hasičů a řady jiných dobrovolníků se proměnily v šicí dílny, následně pak roušky hasiči distribuují všude tam, kde je potřeba. Jen ze zastávecké hasičky, teď regulérní manufaktury, jich šlo do světa asi 3 000 a nosí je lidé v půlce Mikroregionu Kahan, pacienti v ivančické či brněnské Vojenské nemocnici. Naučily se šít holky, které předtím na stroj ani nesáhly, taky už několik strojů úplně odrovnaly. Chlapi je pořád servisují a jede se dál. Na všem špatném je něco dobré a z mého pohledu je to právě solidarita, spolupráce a snaha pomáhat druhým. To u hasičů platilo vždy a platí to i dnes, jen se k tomu přidala jedna cílová meta. Zvládnout celou tuto situaci a dorazit do vysněného cíle. A my jsme přesvědčeni, že to společně všichni napříč celou naší krásnou zemí zvládneme v klidu, v pohodě a hlavně ve zdraví. Foto: archiv Hasiči Zastávka

 

Petra Vrzalová, zdravotní sestra, Zbýšov

Peťa 1

V neděli půjdu poprvé do práce, od té doby, co se vir objevil i u nás. Byla jsem s nemocnými dětmi doma a nepřipouštěla si, že by se to i nás mohlo týkat. Měla jsem jít do práce už před týdnem, ale na jedné zdravotní procházce s dětmi, které si neuvěřitelně užívám, mi zazvonil telefon. Volala staniční sestra, že se zavádí krizový plán, že mám přijít do práce až 29.března. Sestry na oddělení jsou rozděleny na dvě skupiny po deseti a nesmí se potkat. Každá skupina bude sloužit 10 dní v kuse (asi 6-8 služeb) a pak bude 10 dní doma. V tu chvíli se mi do očí vhrnuly slzy. Došlo mi, že to už je zlé. Nechtělo se mi brečet z toho, jak to zvládnu odsloužit, co děti, že budu muset zapojit i manžela, který do dnes chodí do práce beze změny. Ale z toho, že už to není sranda. Že se děje něco, co nikdo z nás nechce a ani ve snu by nás to nenapadlo. Ale za vším hledám to pozitivní. Taky mi mohla říct "dnes nastupuješ na 10 dní", tak jak to musela oznámit jiným sestrám. Teď momentálně jsem úplně klidná, žádný stres, užívám si to s dětmi. Hlavně ten pobyt v lese mi dodává nejvíc pocitu štěstí. Strávíme tam denně i tři hodiny. Začala jsem keškařit, tak ty procházky dávají ještě větší smysl a mají cíl. Do toho se začaly ve velkém šít roušky, takže dopoledne a večery trávím u šití a odpoledne patří dětem. Chtěla jsem konečně umýt okna, ale zatím šla stranou.
A co bude, toho se děsím. Hrozně se bojím začít chodit do práce, rodí i 14 žen denně, je to velice kontaktní práce, s ženami kojíme, u toho se skoro dotýkáme obličeji, zde je nějaký  bezpečný odstup naprosto nereálný. V tomhle cítím bezbrannost nás sester. Ohrožení celé rodiny. Zatím navštěvuji své rodiče i rodiče manžela beze strachu a co nejvíc co to jde, protože za týden už to asi možné nebude. Ale víc se zatím o to, co se v zaměstnání děje, upřímně nezajímám, protože za týden může být všechno zase úplně jinak. A nechci se teď stresovat. Žiji dneškem. Nemá smysl se trápit co bude, musíme situaci brát tak jak je a všechno okolo pouze respektovat. Foto: archiv Petry Vrzalové

obecné info

Pojďte si užít Mikroregion Kahan!

MIKROREGION KAHAN

  • Hutní osada 14, 664 84 Zastávka
  • +420 602 126 391
  • Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
    web a sociální sítě
  • Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
    administrativní záležitosti

Děkujeme našim partnerům


© 2019 Mikroregion Kahan dso