JetSurfy frčí. Díky preciznosti stroje, ale také fun factoru „slunce, písek, moře…“

Text: Halka Horká, foto: archiv Martina Šuly

Martin Šula miluje motorky a lyžování. A tak skloubil obojí dohromady. Muž, který se usadil v Tetčicích, vymyslel, zkonstruoval a vyrábí takzvaný JetSurf. Laicky řečeno jde o „hawaiský“ surf poháněný speciálním motorem. Jeho vynález vystřelil jako hvězda a užívají si na něm například pilot F1 Lewis Hamilton nebo jezdec MotoGP Valentino Rossi. Lyžařská esa jej využívají pro letní trénink, protože zařízení jim dovolí takové náklony, vysazení těla a jít až na hranu, že se jim o tom občas na svahu může jen zdát.

Z jeho střelické továrny, kde se prkna vyrábějí do posledního šroubku, jich jde ročně do světa kolem dvanácti set. V krásné designové budově operuje 90 pracovníků - vývojáři, konstruktéři, designéři, ale také obráběči či lidé, kteří umí vytvořit špičkový karbon. Pokud se mluví o zautomatizované továrně budoucnosti a Průmyslu 4.0, tak ve Střelicích vše najdete.

Martin Šula využil potenciálu JetSurfu naplno – vymyslel také systém závodění a na JetSurfu se už pořádají světové šampionáty. I když letos závodní kalendář hodně prořezala koronavirová opatření. Díky českému vynálezu vznikl ryze český sport s globálním přesahem, který dnes uznává světová federace vodního motorismu. On sám jakožto sportovec tělem i duší patří mezi špičkové závodníky.

Pustil byste na JetSurf svoje děti?

Myslíte kvůli možnosti úrazu? (smích) Rozhodně. Starší dcera na něm jezdí a závodí, ta mladší se do toho moc nehrne. Starší jezdí i na koni, ale když vidím tu pohybující se horu masa, tak ji považuji za mnohem větší bezpečnostní riziko než JetSurf. A riziko je tak velké, jak moc člověk není připraven a nemá natrénováno. To platí ve sportu i podnikání.

Vezměme to, prosím, od začátku. Dá se JetSurf nazvat jako motorkou na vodě?

Ano, protože taková původně i filozofie byla. Celý život jsem chtěl motorky vyrábět. Ale v tomto byznyse je těžké se prosadit. Řekněme, že voda se do celého projektu dostala omylem. Z počátku jsem chtěl skloubit své dva velké zájmy – motorky a lyžování.

Takže nápad přišel na dovolené u moře?

Přesně tak. Zkoušel jsem standardní surfing, kdy jsem ležel na břiše, horkotěžko pádloval rukama k vlně a zkoušel se na ni svézt. A říkám si, pane jo, vždyť já vyrábím motory, určitě se dá něco vymyslet. Hodím do prkna motor a jedu! No a bylo z toho sedm let vývoje a práce, než vznikl opravdu vypilovaný kus, který bych se nestyděl prodat. Což bylo asi v roce 2011. Otevřeli jsme téma motorového surfingu, „pohybu po hladině na lehkém zařízení, které si sám přinesu a odnesu“. Lodě i skútry jsou moc těžké. A vidět zemi z vody je tak krásné.

Říkal jste, že jste motorář. Můžete mi to přiblížit?

Už od deseti let jsem věděl, že chci dělat motorky. Od patnácti jsem se intenzivně sám připravoval, abych mohl pracovat v motorsportu, mým snem bylo pracovat v F1. A dostal jsem se tam, dělal jsem pro BMW F1 Team, byl jsem i mechanikem dvanáctiletého Lewise Hamiltona. Jenže jsem zjistil, že práce v korporátu není pro mne, nemůžete tam úplně samostatně pracovat se svými myšlenkami. Rozjížděl jsem tedy pomalu vlastní firmu, která pro formule 1 vyráběla určité součástky, a zároveň přišel nápad s JetSurfem. Za jeho úspěchem stojí určitě i moje kontakty v motorsportu.

Martin Šula pochází z Brna, továrnu má ve Střelicích a žije v Tetčicích.

Nakopnout motorku a jet je pro vás tedy od puberty běžné.

To zaprvé, seděl jsem i ve formuli, létal v letadle, jezdím na JetSurfu. Právě díky těmto zkušenostem vím, co závodník potřebuje. Nevymýšlím zařízení či části stroje jen od stolu. Nezdá se to, ale je to zásadní věc v komunikaci jezdec – továrna. Na jedné straně stojí techničtí a matematičtí inženýři, na druhé závodníci technikou jako takovou nepolíbení. Kdo dovede tuto propast vyplnit, vyhrává na poli vývojářském i závodním. Kompletně se to naplnilo s JetSurfy.

Ano, vy jste si vymyslel motorku na vodě a k ní pak systém závodů.

První závod jsme uskutečnili v roce 2013, po tlaku a pošťuchování od kamarádů, jak to bývá. Já jsem vždycky zažíval, že se svými nápady jsem nakonec narazil na „goverment“, někoho shora, partu bafuňářů, změnu pravidel… A protože si tvořím svůj vlastní život podle svých pravidel, tak jsem si řekl, že to chci zažít i ve sportu. Takže jsem ve Švýcarsku založil vlastní federaci a vlastní sport (úsměv). A zjistil jsem, že to má potenciál, i z hlediska byznysu, takže jsme vytvořili třeba závodní speciály. Náš seriál nutí závodníka trénovat a udržovat se v kondici. Ono se to nezdá, ale JetSurf v závodní formě je extrémně náročný. Zároveň jsme vytvořili platformu pro jiné disciplíny, na JetSurfech v létě trénují závodní lyžaři, nebo jezdci na motorkách. Je to skvělé balanční cvičení. Loni jsme sport zařadili ještě do vyšší struktury mezinárodní federace, jejíž disciplíny uznává také Mezinárodní olympijský výbor.

Jaká je teď situace, když je cestování za hranice omezené?

Letošní plány na závodní sezónu byly velké, bohužel jsme ale kvůli nařízením spojené s koronavirem odvolali závody v AbuDhabi, Číně, Brně a také v Anglii.

Ze závodů v Kazani.

Jak se vlastně závodí, v týmech nebo každý sám za sebe?

V naší závodní sérii závodí každý sám za sebe. Jezdí se světové šampionáty, mistrovství Evropy či Asie. Hodně se sport na všech stupních rozjíždí v Číně a globálně mezi mladými lidmi. Motorové vodní sporty jsou finančně velmi náročné, zatímco prkno vezmete pod paží přes půlku zeměkoule a vše si člověk obslouží sám.

Kde se dá trénovat a kde závodit?

Pro rekreační ježdění jsou tu vodní plochy, které umožňují plavbu malých plavidel: Dalešická přehrada, Slapy, řeka Morava, Vltava, na Orlíku… těch míst je hodně. Pro sportovní ježdění jsou místa tři: ve Valticích, kde máme pronajaté krásné jezero, v Hradci a v Praze na Vltavě. Trénujeme i v Rakousku.

Pády do vody bolí?

Nebudu říkat, že pád v 55 km/hod nebolí. Ale třeba v případě šampionátů jsme neřešili vážnější úraz než malou tržnou ránu. Takže motorový surfing považuji za bezpečný. Pro mne jakožto pro člověka, který JetSurf stvořil, vymyslel závody a sám je jezdí, by bylo hrozné, když by se někomu něco vážného stalo. Na závodech mívám celkem nervy (smích).

JAK NA JETSURF - PRAKTICKÉ INFO

• Existuje nějaké omezení, potřebuji řidičák, může na něj dítě??
  Na prkna omezená výkonem do 5 koní není potřeba nic a může na ně i dítě. Na ty silnější musí mít zájemce průkaz vůdce malého plavidla.
• Musím mít helmu a brýle?
  Jsou doporučeny, chrání se uši a oči. Přece jen jedete vysokou rychlostí, slabší prkna 45 – 50 km/h, silnější kolem šedesáti.
• Můžu na JetSurf jen v plavkách?
  Při rekreačním ježdění ano, závodníci oblékají lehký neopren a záchrannou vestu, která se doporučuje také při rekreačním ježdění.

Vraťme se k samotnému stroji. Motorové prkno ale není jen vymazlený motor. Co ostatní materiály, jak jste s nimi bojoval?

Oněch sedm let vývoje. Je to úplně stejné jako třeba u auta. Musí jet, dosáhnout určité rychlosti, zatáčet a být spolehlivý, to zejména ve slané vodě. Komplikace se slanou vodou se nám podařilo vypilovat až kolem roku 2016, zhruba po jedenácti letech práce, vyvíjení, zlepšování. Od roku 2018 už jsou to naprosto spolehlivá prkna bez nutnosti velkých servisních zásahů. Je to stejné jako v jakémkoliv jiném oboru, opravdu spolehlivá auta nastoupila až někdy v 70. letech.

Říkáte, že jedním ze základních kamenů JetSurfu je zatáčení. To ale dělá člověk na něm, ne?

To samozřejmě ano, ale záleží i na postavení surfu. Máme už několik kategorií, stejně jako třeba u lyží se jezdí slalom, sjezd, snowboard… Takže u nás je fun pro zábavu, závodní stroje, JetSurfy do velkých vln a také část elektrická. Každé prkno má jiný tvar. Začínali jsme s kategorií fun.

Zmínil jste elektroprkno. Jinak jsou motory benzinové?

Ano, ze sedmdesáti procent. Letos jsme v Česku plánovali první závody na elektrosurfech, Electric Challange. Bohužel se budou moci uskutečnit až při evropského poháru, kdy pominou dopady koronavirových opatření.

Vývoj motoru asi není jen něco sestavit, zpilovat nějaké součástky.

Ze začátku se dá určitě mluvit o garážovém stylu, kdy jsme zkoušeli všechno možné, i to upilování a použití součástek z jiných motorů. Dnes tady jako jedna z pouhých pěti firem v Evropě vyrobíme motorový prostředek, který je homologovaný a kompletně na jednom místě. Máme tu slévárnu, obrábění, elektrovýrobu, výrobu karbonových dílů. Z ruční výroby jsme se přesunuli do digitální, dnes se používají 3D tiskárny, vše se konstruuje na počítačích, obrábí na CNC strojích. Vše je na špičkové úrovni a jinak to ani nejde, musíme být pořád napřed, aby nás nikdo nemohl kopírovat a předběhnout. Do oboru už vstoupilo zhruba 25 firem, a tím že máme skvělý vývojářský systém, tak se nám je podařilo eliminovat a zůstat na trhu dominantní.

Střelická továrna a prodejna

Ve firmě máte 90 lidí. Kolik prken ročně do světa pošlete?

Přes tisíc dvě stě.

I přes roboty a digitalizaci je určitě na JetSurfu plno ruční práce.

Snažíme se ji co nejvíc umenšit, i když malovýroba vždy bude stát hlavně na ruční práci. Ale výroba jednotlivých dílů je téměř plně digitalizovaná. I proto, že výrazně klesá šikovnost mladých lidí. Dnes už jen výjimečně narazíte na kluka, který by si sám pořád dokola spravoval pionýra, uměl si cokoliv připilovat, uříznout. Dnes by si uřízl prst. Podle mne chybí vojna, kdy se v devatenácti museli kluci poprat třeba s výměnou pásu u tanku. Pánové jsou mnohem chytřejší, ale manuální zručnost chybí, stejně tak někdy selský rozum a to, že by si mohli pomoci jen mírnou změnou a zkusit to.

Testování nového modelu probíhá jak?

Máme několik způsobů – testujeme tady na místě v laboratoři spalovací motory, máme tu bazén a funkčnost zkoušíme pomocí robota. S prknem jede, bouchá, zvedá jej, ponořuje jej. Mechanické testování doplňuje controlling během výroby. Ale nejvíc se zjistí a vymyslí přímo na vodě.

Pak se prototyp postupně upravuje a dopracovává?

Dá se to tak říci, protože začít úplně od nuly už není nutné ani žádoucí. Stejně jako má auto čtyři kola, tak některé parametry se už na prkně také nemění. Ale když bych porovnal první prkno a to dnešní, tak je to jako stará stovka a automobilový speciál. Nikde nic necuká, plyn jede plynule.

Z čeho je tělo prkna, laminát to asi nebude, že?

(smích) No to určitě ne. Je z karbonu, který si tu sami „pečeme“ a jednotlivé díly se pak lepí dohromady. Aby prkno fungovalo, musí být hodně lehké, proto jsme šli cestou nejmodernějších materiálů, které jsou jinak doménou leteckého průmyslu nebo formulí. Zároveň musí být odolné slané vodě, což je jen karbon, titan, dobrý hliník a nerezové materiály. Splnil se mi sen, že ty top materiály, pro někoho až mystické, jednou převedu k normálnímu zákazníkovi.

Můžu se s prknem potopit?

To se nestane, má vlastní výtlak, takže vás vždycky podrží nahoře.

Stále říkáte my. Kolik vás při zrodu bylo?

Byl jsem sám. (smích) Teď v úzkém vývojovém týmu mám své nejbližší tři kolegy, kteří se ke mně v začátcích přidali. Dnes má společnost devět divizí a každá má svého ředitele. Prkno má 1200 dílů, z toho 840 si vyrábíme kompletně sami. Když vezmu elektroprkna a závodní kusy, tak si musíme umět vyrobit zhruba dva tisíce nejrůznějších kousků.

Máte právo veta?

Vlastně ano. Protože je mnoho oddělení, mnoho nápadů a k samotné realizaci daleko. Takže občas musím říct, uděláme to takhle a rychle, než se v něčem dlouze pitvat a kde nic tu nic. To je bolest hlavně velkých firem a korporátů. A je potřeba mít odvahu a říct, my jdeme tímto směrem. Dávám velkou volnost, ale občas monarchistické způsoby použiju.

Jak to nesou zaměstnanci?

Naštěstí dobře, oni vědí, že je to moje velká vášeň a dělám vše s nasazením. Já doufám, že vědí, co dělám. Už jsem mohl firmu několikrát velmi dobře prodat a dnes ležet v Karibiku, ale neudělám to. Minimálně z půlky kvůli lidem, které tu mám a mám je rád. Vím, že když by to tu koupila investiční firma, tak je sedře z kůže.

Co je pro zákazníka na JetSurfu to největší plus?

Něco, čemu já říkám fun factor. To proč, člověk položí na stůl 250 tisíc. Nám v tom obrovsky pomáhá příroda – voda, slunce, písek a často hezká děvčata, to je přece ten největší „fun“, entuziasmus. (úsměv). Taky musíte mít brand, značku, kterou vytváří jedinec. Což je třeba velmi těžké v přelidněné Číně. V Brně a okolí bych nechtěl, aby se při vyslovení jména Šula někdo ošklíbal a říkal, že to není dobré. Pro mne je velkým motorem nebýt pro okolí za blba. (smích) Lidé mají rádi příběhy a ty onen brand buduje. Dělat věci jen čistě pro peníze není dobré.

Je něco, co vás na vaší práci nebaví?

Momentálně mne moc baví tak 20 procent, až to klesne pod 15, taky bych řešil co dál. Každá práce s sebou nese problémy, tak to je. Pak je tu pár věcí, které fakt nesnáším a snažím se je delegovat dál. A zůstává ta část, kterou miluji a té musím věnovat minimálně dvě hodiny své pracovní doby, abych mohl pokračovat. To je vývojová práce, čas s inženýry, na dílně, u testů, mne nabíjí. Když na šéfa padne depka, rychle se přenese do firmy a to nemůžu dopustit. Zejména mladí jsou na to velmi citliví. Je prostě potřeba u sebe i u nich udržovat pozitivní myšlení.

Kromě práce ještě čím?

Tak hlavně dalšími dvěma pilíři – rodinou a lehkou zábavou. A jasně, že domů si ne vždy přináším dobrou náladu. Takže než jedu domů, pořádně se nadechnu, udělám dvě kolečka a můžu. Naštěstí jsem našel krásné místo na žití, v Tetčicích, kam jsem se odstěhoval z Brna za ženou. To prostředí mne hodně nabíjí, jsem venku, dělám na zahradě a sám si u baráku všechno udělám. To je fajn.

Je nějaká věc, na kterou se vás ještě novináři nikdy nezeptali, a přitom je pro vás bytostně důležitá?

(dlouze přemýšlí) Prostředí, na to, jak se v České republice podniká. Já jsem s motorsportem sjel kromě Afriky celý svět. A dnes úplně jasně vidím, že když bych měl znovu rozjet svoji firmu bez velkých investorů, nikde jinde v jiném místě světa – kromě Brna a okolí – bych to neudělal.

Jak to?

Pokud chcete postavit krásné designové auto, volíte Itálii. Pokud chcete super funkční auto, tak je to jednoznačně precizní Německo. Pokud chcete super televizi, udělají ji jedině v Koreji. A když chci udělat věc, kombinaci od strojírenské složky, turbín, přes automobilový průmysl, tak v České republice. Je tu mix toho, že je nám vlastně všechno u zadnice, ale plus kousek té německé preciznosti. Dovedeme si často poradit, jak zdárně dotáhnout projekt do konce. Nikde jinde se nepodařilo tolik věcí vytáhnout z nuly na stovku, od pilníku až k precizní výrobě. Můj taťka je strojař, pracoval na vojenské akademii, takže u nás byla matematika, geometrie, deskriptiva na dennodenním pořádku. Jeden děda byl strojař, který dělal na reaktorech a turbínách, druhý děda byl dřevař. U nás se prostě pořád něco kutilo, vyrábělo, opravovalo… jen od své rodiny jsem do vínku dostal tři čtyři obory, a to je to co mne formovalo, je to část mé DNA. A ta je tu přítomna celkově. Samotná škola vám dá jen část. Až tato DNA zmizí z našich luk a hájů, tak jsme v háji. A Brno jakožto strojírenská Mekka by si ji mohlo díky historii a VUT ještě chvíli zachovat.