Sfárej

Jedním z prvních významnějších dolů, který přispěl ke slávě hornictví v Zastávce, byl důl Silniční. Zaražen byl v roce 1836 v uhelném poli Protilehlém v severní části obce Zastávka. Těžilo se zde až do roku 1878. Později sloužil jako větrací šachta pro důl Julius. Ve zrekonstruovaných objektech dolu nyní sídlí Dům dětí a mládeže (ul. Kopečky čp. 115).

Budova dolu Herring dodnes tvoří dominantu ve čtvrti Kloboučky v obci Zastávka (čp. 72). V areálu dolu byly zbudovány koksárenské pece. V blízkosti šachetní budovy stála i cihelna, která kromě běžných cihel vyráběla i cihelné tvarovky s ornamenty. Ty pak byly použity mimo jiné na výzdobu jižní fasády budovy dle návrhu vídeňského architekta Ludvíka Förstera. V roce 1856 byla k areálu přivedena železniční vlečka pro odvoz vytěženého uhlí na stanici. K zastavení těžby došlo v roce 1877 a dolovací prostor byl převeden na důl Julius. Hlavní budova byla v pozdější době upravena na místnosti pro školu a byty. V roce 2005 proběhla rekonstrukce dolu dle návrhu Ing. Arnošta Kejty podle původní podoby z 19. století.

Stavba dolu byla zahájena r. 1870, těžit se začalo r. 1877. Šachta se původně nazývala Nová, v roce 1880 byla přejmenována na šachtu Juliovu na počest prvního zastáveckého starosty a ředitele Rosické báňské společnosti Julia Rittlera. Roku 1902 byla postavena železná konstrukce těžní věže a důl byl vybaven druhým parním těžním strojem. Mimo těžbu uhlí zde byly roku 1891 zavedeny provozy na výrobu černouhelných briket ve tvaru vejce, tzv. zastávecké bulky. Výroba se pohybovala kolem 55 tisíc tun ročně. V roce 1910 byl důl Julius spojen s babickým dolem Ferdinand visutou lanovou dráhou. Lanovka přepravovala z dolu Ferdinand uhlí ke zpracování na uhelném prádle, kde bylo tříděno na kovářské uhlí a další druhy a také zpracováváno na brikety. Zpět z dolu Julius byla dopravována škvára, hlušina a kamení z prádla na odval – haldu u dolu Ferdinand. Po 2. světové válce probíhalo odstraňování škod. Důl Julius byl nejvíce poškozeným dolem revíru. Znovu těžit se zde začalo v prosinci 1945, ale už 19. prosince 1945 vznikl rozsáhlý požár, který zničil prádlo, třídírnu i stanici lanové dráhy. Po nadlidském úsilí techniků a dělníků dolu Julius, kteří pracovali ve dne i v noci, se důl podařilo obnovit a znovu zahájit těžbu. Počátkem 60. let byl při další koncentraci těžby důl zrušen a jeho dolové pole bylo přiděleno k zbýšovskému dolu Antonín. Do roku 1991 důl sloužil jako vtažná jáma a k odčerpávání užitkové a pitné vody. V letech 1992–93 probíhala likvidace dolu. Jáma byla uzavřena železobetonovou krycí deskou a těžní věž demontována.

Důl byl zaražen na babickém katastru společností Rytíř Herring a spol. v roce 1856. Šlo o první kolmý důl v rosické oblasti. Roku 1862 byla zahájena těžba. Sloje uhlí zde byly silné 2 až 6 metrů a uhlí nejkvalitnější z celého revíru. V roce 1904 byla zbudována železná konstrukce těžní věže, roku 1908 pořízen nový parní stroj a v roce 1910 byl důl spojen visutou lanovou dráhou s dolem Julius. Jáma Ferdinand postupně dosáhla hloubky 794,2 m (8 pater). Slepá jáma byla prohloubena z 8. patra na 13. patro v max. dopravní hloubce 414,80 m. V padesátých letech zde byl nápravně pracovní tábor. Po 99 letech byla těžba uhlí z dolu Ferdinand v roce 1955 svedena na důl Julius a šachta nadále sloužila jako výdušná. V roce 1992 byla těžní jáma zasypána a uzavřena krycí deskou.

Důl byl vyhlouben v letech 1854–1857. V roce 1887 zde byla postavena třídírna uhlí, která byla později elektrifikována. V roce 1935 byla vybudována úpravna uhlí soustavy Mitschel-Malewt. V letech 1955–57 dochází k poslední modernizaci třídírny uhlí. Po dobudování šachty Jindřich II byl dolovací prostor převeden na důl Jindřich II a jáma Jindřich v roce 1970 zasypána.

Důl se začal budovat v roce 1964 se záměrem centralizovat těžbu ze střední a severní části revíru. Provoz byl zahájen v roce 1969. Důl Jindřich II byl ve své době jedním z nejhlubších dolů na černé uhlí ve střední Evropě. Uhlí se těžilo z hloubky 1 428,4 m, maximální hloubka činila 1 456 m. Projekt a záměr předpokládal těžbu uhlí až z hloubek 1 550 m. Uhlí se využívalo v oslavanské elektrárně, kam se dopravovalo nejprve po železnici přes Zastávku, Střelice a Ivančice, v letech 1975–1991 pak pomocí pětikilometrové lanové dráhy z dolu Jindřich II do Oslavan. Poslední vůz uhlí byl do oslavanské elektrárny dopraven lanovou dráhou 20. prosince 1991. Těžba byla ukončena 28. prosince 1991 a v roce 1992 po demontáži těžního zařízení byla jáma uzavřena železobetonovou krycí deskou (důl nebyl zasypán). Důl Jindřich byl posledním likvidovaným důlním dílem.

Důl začal budovat v roce 1846 Antonín Rahn I. na severním okraji Zbýšova. Byla to první svislá jáma v revíru. V roce 1853 dosáhly Rahnovy zbýšovské doly hloubky 338 m, což byla největší hloubka uhelných dolů v tehdejším Rakousku. Ve stejném roce byla u dolu vybudována koksovna, která fungovala do roku 1914. V padesátých letech zde byl nápravně pracovní tábor. Po roce 1969 po dokončení centrální šachty Jindřich II (asi 300 m severně od dolu Antonín) zůstal důl Antonín těžební jámou pro těžení z hloubky 180 m na 2. patře. Dne 18. února 1992 byla těžba ukončena. Tohoto dne byl vytěžen poslední vůz uhlí z rosicko-oslavanského uhelného revíru. Téhož roku byl důl zasypán a uzavřen krycí deskou. V průběhu likvidace těžby v revíru byla zbourána i železná věž dolu, která byla dlouhá desetiletí dominantou Zbýšova. Důl Antonín byl v provozu nejdéle ze všech dolů rosicko- -oslavanského revíru.

Důl zarazili v roce 1848 na Láně ve Zbýšově Müllerové. Těžba byla zahájena v roce 1853. Těženo bylo jen uhlí nejlepší kvality, znečištěné se ponechávalo v dole. V roce 1902 byla postavena kovová konstrukce těžní věže. V roce 1862 byl zahájen provoz železniční vlečky na důl Simson z obce Zastávka (délka 4,9 km). V letech 1906–13 byly u dolu postupně vybudovány dvě baterie koksoven celkem s 53 komorami a dehtová továrna. Koksovna se stala jednou z nejmodernějších ve střední Evropě. Vyráběl se zde koks, dehet, síran amonný nebo surový benzol. V r. 1897 byla zahájena stavba lanové dráhy mezi dolem Simson a dolem Františka v Padochově, která byla v provozu zřejmě do roku 1914. Roku 1925 bylo důlní pole přiděleno dolům Kukla (Oslavany) a Františka. V roce 1955 je ukončen provoz koksovny. Důl Simson byl uzavřen a zasypán v roce 1987. Ve stejném roce byla těžní věž dolu Simson vyhlášena památkově chráněným objektem. Je to jediná technická památka rosicko-oslavanského uhelného revíru.

Důl byl zaražen kolem roku 1800 Johannem Müllerem na jižním okraji města Zbýšov. Z důvodů zatápění byl opuštěn a znovu ho otevřela až Anna Müllerová v roce 1830. Do provozu byly uve deny dvě schaumburské koksové pece. O deset let později byla koksovna doplněna o další dvě pece. V letech 1870–1872 byla kapacita koksovny zvýšena o 100 pecí typu Gobiet (4 baterie po 25 pecích). Vystavěna byla také osada Majrov. V roce 1872 zde došlo k výbuchu třaskavých plynů. V roce 1873 byl zahájen provoz železniční vlečky z Božího Požehnání (Zastávky) k dolu Anna prodloužením tratě z dolu Simson o necelý 1 kilometr. Roku 1886 byl důl Anna v provozu již jen částečně, hlavní těžba probíhala na zmodernizovaném dole Simson. V roce 1944 byl důl znovu otevřen, dolové pole patřilo k oslavanskému dolu Václav Nosek–Kukla. Do roku 1967, kdy byl důl uzavřen, byly těženy zbytkové uhelné pilíře. Důl Anna byl jediným dolem, kde bylo uhlí dobýváno ze III. uhelné sloje.